Když jsem jela s Oldem, Věruškou, Jančou, Standem a Bětuškou poprvé, tak jsem se celý den obávala, zda to zvládnu. Když jsem byla v neděli s rodinou v Nové Vsi plavat v krytém bazénu, voda měla 30 stupňů a bylo mi nepříjemné, jak se mi zdála studená.
Voda v řece u Ivančic byla tmavá, tekoucí, zrcadlící se a ledová. Když jsme tam jeli, tak jsem napůl nevnímala, co si v autě povídáme, protože jsem se bála, že zklamu skupinku lidí, kteří mě zvali na otužileckou párty, že tam nestrčím ani prst u ruky, natož celé nohy i půl a pak celé tělo. Avšak síla skupiny mi dala Sílu. A bylo mi jedno, zda má voda 20 nebo 12 stupňů. Musela jsem nedat najevo, že se bojím.
Po vstupu do ledové vody se rozpustil strach a s nádechem a výdechem se prohluboval adrenalin. Cítila jsem se velmi dobře. po 20 vteřinách jsem necítila chlad. Necítila jsem svoje tělo. Jen vím, že jsem se cítila moc dobře. Měla jsem chuť zpívat a zapomenout na strach ze zánětu průdušek nebo prochlazení. Měla jsem chuť být pstruh a rychle se pohybovat po hladině i pod ní. Zaplavala jsem si a procházela se po dně ledové řeky a vůbec mi nevadilo, že nemám boty.
Věrka mi ukázala, jak se zahřívat po vylezení z vody. pomocí Tai-chi a Janča mi podala horký čaj. Po obléknutí jsem se cítila šťastná. Byla jsem ráda, že jsem dokázala překonat strach z ledu a vydržela jsem ponořená do vody temné a krásné řeky u Ivančic. Cítila jsem asi tak 10 minut bolest v kostech ve spodní části tlapky. na obou nohách. Ke křeči to mělo daleko. Bylo mi rázem horko. Ruku jsem si pošlehala kopřivami a necítila jsem žádnou bolest. Měla jsem pocit, že zvládnu všechno, třeba i chodit po střepech nebo žhavém uhlí. Jak jsme jeli autem do Rosic, tak jsem myslela na to, že co jsem zažila bylo zajímavé a chtěla bych to ještě někdy zopakovat. Jsem moc ráda, že mi síla skupiny dala Sílu a já jim za to moc děkuji.
